PDF verze zde: Rakvický zpravodaj - 1994 - č. 3

OCR text níže slouží především jen pro indexaci a vyhledávání na webu, čtěte PDF verzi!

RAkvický *„*“ ZPRAVOOAJ vydává obecní rada v Rakvicích Rakvičané na slovíčko … Zanecelé dva měsíce půjdeme volitnové členy obecního zastupitelstva. Znamená to, že končí práce obecní rady a zastupitelstva, které jsme zvolili před čtyřmi lety. Je proto třeba, abychom se ohlédli zpět a posoudili a zhodnotili to, co bylo vykonáno pro blaho obce, co jsme z našich programů splnili a co jsme zůstali dlužní. Můžeme se ohlédnout s čistým svědomím, že jsme odevzdali dobrou práci? Rozhlédneme-li se po naší obci, můžeme bez uzardění odpovědět tuto otázku kladně. Snad i největší škarohlíd a nepřejícník musí při trošce objektivnosti uznat, že uplynulé čtyřletí přineslo obci dosti kladného. To, co bylo za toto čtyřletí vykonáno, má o to větší cenu, oco byly těžší podmínky, za nichž bylo k provedení předpokládaných prací přistupováno. Proti předchozím dobám snad finančních prostředků, zdrojů, které musely být nejdříve zajištěny, aby práce mohly být prováděny. Dá se říci bez nadsázky, že s minimem prostředků bylo dosaženo možné maximum. Jestli za této situace bylo přikročeno i k restaurování památkových objektů včetně získání finančních a materiálových zdrojů z jiných než rozpočtových zdrojů obce, pak výsledek tohoto snažení - opravené objekty - zaslouží pochvalu a uznání všech. Až se na toto vše budeme dívat s odstupem času, teprve bude možno tyto věci docenit, jako přínosný kulturní počin. Při hodnocení vykonané práce nelze přehlédnout další závažnou skutečnost. Byla to podporaúsilí orozvoj soukromého podnikání na všech úsecích činnosti i míra přijímání rizik na této cestě. Kdybychom provedli statistiku na tomto úseku, vyzněla by jasně ve prospěch soukromého podnikání, které ve svém výsledku znamená zlepšení služeb a bude k prospěchu nás všech. Nelze však při tomto hodnocení nevidět i negativní jevy, které vývoj v obci provázely. Je to na příklad stálá neúcta ke kulturním památkách, ničení obecního majetku, nedoslatekochoty podilet se načistalé obce, nerespektování dobrých sousedských vztahů, nerespektování soukromého majetku a jiné. Při horečném budování, při honbě za majetkem a ziskem bylo téměř zapomenuto heslo“…nejen chlebem živ je člověk“. Zdá se to přirozené, ale co naše kultura, osvěta, co tvořivost? Podíváme-li se tímto směrem, musíme přiznat, že toho bylo žalostně málo. Je to výzva, což nejsou v Rakvicích takoví, kteří by prapor kultury zvedli ajako naši předkové začali kousek po kousku skládat mozaiku naší nové kultury života? Redakční rada pRaAakvický © ZPRAVODAJ Naše obec v současných podmínkách Čas opět popošel, brzy budeme posunovat ručičky hodin na zimní čas a bude opět něco končit a zase znova začínat. V prvním letošním čísle zpravodaje končil článek informující čtenáře o záměrech obecního zastupitelstva: ….. bude podzim a pakto zase zrekapitulujeme, co byla zbožná přání a co se skutečně podařilo. A tak ten podzim je už vlastně tady a tak se podíváme trochu zpět, co je vlastně všechno za námi. což bylo zprovoznění čističky odpadních vod, vybudovat komunikacev ulicích Vinařská a Krátká, dále zhotovit uložiště odpadu s kontejnery, zahájit dokončování plynofikace a pokračovatv úpravě náměstí. Jelikož v letošním roce končí volební období, bylo snahou zahájit ty akce, u kterých to bude možno, co nejdříve. Nejprve byla zahájena stavba komunikace ve Vinařské ulici. Práce pokračovaly dosti rychle a byly i s ostatními úpravami najaře hotové. V zápětí bylo přikročeno ke stavbě kanalizace a vozovky v ulici Krátké. Přes nutnost řešení některých problémů jako sjezd a napojení vozovky k Luži, rekonstrukce na vodovodním řadu, se také tuto akci podařilo v únosném termínu provést. V novém školním roce již mohly jít děti do školy po nové cestě se posunulo vzhledem k dalším požadavkům referátu životního prostředí, které podmiňovaly stavební povolení. Z toho důvodu se náklady z 60 000 Kč zvedly na 300 000 Kč. Uložiště bude splňovat všechny ekologické podmínky a obec bude mít tímto vyřešen jeden z velkých problémů. Akce byla zahájena, byly provedeny terénní úpravy. V současné době je stavba pozastavena z důvodu nutnosti přeložení dálkového telefonního kabelu. Po provedení této přeložky bude výstvba uložiště pokračovat. Termín ukončení stavby je podle smlouvy s dodavatelem konec října 1994. Ke zpoždění této akce přispěla nutnost vydání stavebního povolení, které je podmíněno dokladováním všech dotčených pozemků i včetně doložení vlastnictví obce k veřejným prostranstvím. Práce byly zahájeny. V současnosti se pokládá potrubív ulicích Horní a Hřbitovní. S pracemi se bude postupně pokračovat až do úplného zplynofikování obce. Rovněž práce na úpravě náměstí pokračují a budou dokončenyv rámci finančních možností. Další akce budou zahájeny až po úplném ukončení výše uvedených akcí. Nejdůležitější záměr tohoto roku byl splněn. Čistička odpadních vod byla uvedena do zkušebního provozu. Celkový náklad na výstavbu ČOV činil 14 mil. korun. Ztoho z dotací bylo uhrazeno 13,2 mil. korun a z prostředků obce vroce 19940,5 mil. korun. Chybí uhradit částkuza asfaltování vozovek, která bude uhrazena koncem roku. Na úhradu částky za vybudování vozovek jsme podali žádost o dotaci k fondu životního prostředí. Pro přehled uvádíme všechny investiční akce, které byly ve volebním období 1989 až 1994 realizovány. REALIZOVANÉ AKCE 1990 -1994 Akce Z prostředků obce Kč Dotace Kč Náklad celkem Kč přístavba školy 7.500 000 7.500 000 Ulička III- vozovka 600 000 600 000 ulice Nová - vozovka 1 400 000 1 400 000 ulice U hřiště - vozovka 1100 000 1 100 000 ulice Hřbitovní - vozovka, kanalizace, vodovod 860 000 SMS 500 000 1 360 000 ulice Krátká - vozovka a kanalizace 706 000 706 000 ulice Vinařská - vozovka a část. vodovod 600 000 600 000 čistička odpadních vod 500 000 13 200 000 14 000 000 plynofikace ulice Svislé |. část 45 000 45 000 generální oprava místního rozhlasu 50 000 50 000 splátka podílu na a.s. Hantály-skládka 200 000 200 000 monitorovací vrty a projekt rekult.staré skládky 98 000 98 000 nákup počítač. techniky, programů, kopírky, tiskárny, el. psacích strojů, fax 170 000 Ekoinstav 35 000 205 000 nákup kontejnerů pro odpad 4 ks 200 000 200 000 oprava okapů dolní školy 0 000 50 000 oprava topení horní škola 30 tis. OÚ + 30 tis. Ekoingstav 60 000 Celkem 28 180 000 Opravy památek restaurace barok.kříže, úprava pietního místa dětí, oprava pomníku padlých z válek, generální oprava kříže hřbitova 31 000 ref.kultury 30 000 61 000 oprava kostela celkem 120 000 — ref.kultury 125 000 1 200 000 památ.péče 50 000 církev-charita 260 000 (měď,plech,barvy,platby prací) pomoc občanů prací, mater., lešení atd. představuje min. 600 000 Kč Celkem 1 261 000 pRakvický © ZPRAVODAJ Akce, které se v současné době provádějí a je předpoklad dokončení: plynofikace ulic Horní I., Horní II., Svislá, Hřbitovní, Na řádku 800 000 800 000 uložiště odpadů 350 000 350 000 úprava náměstí s využitím mat. ze starých vozovek 120 000 30 000 150 000 Celkem 1 300 000 Celková rekapitulace 30 741 000 Posuzujeme-li, co se v tomto volebním období podařilo vykonat, je nutné vzít v úvahu, za jakých podmínek se věcí uskutečňovaly. Každé zastupitelstvo se v období své činnosti i v historii, snažilo pro obec něco udělat. Je věcí posouzení občanů, zda to bylo dobré a zda toho bylo dost. Objektivnější hodnocení bývá mnohdy s odstupem času. František Zach, starosta pokračování Národní školy se podle zákona třídily ve dva stupně. Nižší stupeň tvořila obecná škola a druhý vyšší stupeň občanská (měšťanská) škola. Podle způsobu, kým byly založenya udržovány, se dělily na školy veřejnéa soukromé. V Rakvicích šlo o školu obecnou, čilio školu nižšího stupně, zřízenou a udržovanou státem a částečně obcí. Šlo o školu veřejnou. Tato byla povinna přijímat všechny děti bez rozdílu náboženského vyznání. Občanské měšťanské školy měly za cíl poskytovat vzdělání vyšší nežli poskytovala škola obecná, hledíc jmenovitě k potřebám průmyslu a zemědělství. Měly poskytovat přípravu pro školy odborné. V podstatě byla tato škola vyšším stupněm obecné školy, která dětem školou povinným poskytovala na nejvyšších stupních věku 12-14 let vyšší vzdělání, než by nabyly v nejvyšších třídách obecné školy. Občanská škola se skládala zetří postupných tříd, které navazovaly na pátý ročník obecnéškoly. V každém politickém okresu měly být podle školského zákona zřízena aspoň jedna měsťanská škola. Tato škola byla školou „potřebnou“. Do takové školy byly povinny chodit děti 6. až 8. školního roku, bydlící v jejím obvodě, vyhovovaly-li podmínkám pro přijetí do těchto škol. Každá z těchto škol byla povinna přijímat děti, které bydlely mimo její obvod v kruhu o poloměru 4 kilometrů od školní budovy, přihlásily-li se a vyhovovaly podmínkám pro přijetí do této školy. Děti bydlící ve větší vzdálenosti mohly být přijímány jen pokud stačilo místo a pokud nepřekročil počet žáků ve třídě, který byl v té které době stanoven jak nejvyšší. V době, kdy nebyla zřízena měšťanská škola v našem okolí, hledali rodiče nadaných žáků jejich umístění v jiný místech. V roce 1903 byla v sousedním Podivíně zřízena měšťanská škola. Do tohoto roku končilo povětšina vzdělání Rakvičanů ukončením povinné školní docházky na rakvické obecné škole. Pozaložení uvedené podivínské školy bylo povinností učitelů za pomoci rodin vzbudit zájem žáků o zvyšování vzdělání vlastní pílí a vůlí natéto měšťanské škole. Poněvadž zájem o vyšší vzdělání nastal, řada rodin, podporovaná učiteli, hledala vzdělání na školách v místech vzdálenějších. Sledujeme-li osoby a osobnosti, které v Rakvicích dosáhly vyššího vzdělání, např. již od počátku 19. století, najdeme řadu rodin, které své nadané děti „daly studovat“ mimo Rakvice. Dělo setak se střídavými výsledky a úspěchy. Zachytit všechny rodiny by vyžadovalo dlouhého hledání Školství v Dakvicích v archivech, kronikách. Přesto můžeme najít rodiny, které tak učinily. Jižv první části pojednání o školství v Rakvicích jsme uvedli takové příklady, na nichž měl zásluhu učitel Pavel Čechák. Postupně stále více rodin dávalo své děti „na studia“. Byl to zejména dlouholetý tajemník obce Jakub Fintajslz domu č. 34. Jeho prvorozený syn František Ladislav vystudoval filozofickou fakultu v Praze. Dosáhl doktorátu folozofie a byl budovatelem státního reformního reálného gymnázia v Břeclavi. Jehoživota dílojsmevylíčili v Rakvickém zpravodaji. Jeho bratr Jakub byl učitelem na valtické měšťanské škole. Dále to byla rodina Tomáše Obhlídala. Hostinskéhov Rakvicích č. 81. Jehosyn Jaroslav dosáhl středoškolského studia zemědělského na střední zemědělské školev Písku a jako adjunkt pracoval na královském statku v Černé Hoře … (bývalá Jugoslávie) a synové Jan a Ludvíkstudovali Vysoké učení technické v Praze. Oba předčasně zemřeli na tuberkulózu. Také synové bratra Tomáše Obhlídala Martina (dům čp. 346), a to Karel a Jaroslav patří mezi ty rakvické rodáky, kteří svojí vůlí a nadáním dosáhli vzdělání, které jim umožnilo uplatnit se ve světě. Karel byl členem Královské hudby v Běle- hradě. Po skončení |. světovéválky byljmenován profesorem na konzervatoři ve Skadaru (Drači) v Albánii. Zahynul jako partyzán v bojích proti Itálii ve II. světové válce. Jeho bratr Jaroslav byl redaktorem krajanského časopisu v USA. fe pRakvický ZPRAVODAJ Další odchovanec rakvické školy, o kterém je vhodné se zmínit, je Ladislav Sláma z domu č. 37. Ten byl členem královské hudby při dvoře v Bulharsku. Po skončení |. světové války se stal členem orchestru Národního divadla v Brně. Do této generace je možno zařadit ještě Josefa Průdka z domu číslo 91, který jako absolvent střední zemědělské školy v Písku v Čechách působil jako zemědělských adjunkt na státních statcích. Vrátil se do Rakvic, kde si zakoupil půllán, který vté době byl v celku, tak jak byl v roce 1773 odkoupen od vrchnosti. Mezi ty, kteří dosáhli vyššího, než základního vzdělání a kteří museli jít na studie dále od domova patří i Konstantin Zach a Jaroslav Bednařík. Prvý absoloval měšťanku v Ivančicích a obchodní akademii ve Vídni a druhý absolvoval střední zemědělskou školu v Zábřehu. Konstantin Zach se po návratu z |. světové války (jeho osud vylíčen v Rakvicích zpravodaji) stal úředníkem ministerstva zemědělství v Praze a Jaroslav Bednařík skončil jako berní úředník v Břeclavi. Vzdělávání na měšťanské škole usnadnilo zřízení mněšťanské školy v Podivíně v roce 1903. V tomto roce povolila Zemská školní rada v Brně zřídit v Podivíně měšťanskou školu. A / „M mé 8 ZA dř 6 4 LPT BÉLA 4 dá“ f 4 ] tě“ jp ; te 4 vě čp ar Veňvrug VY hveže 1094, 199 Vaky Ete PATA — “ bu Ředitelem měšťanské školy byl navržen a jmenován Jan Jeřábek. Řediteloval až do 31. srpna 1920, kdy byl jmenován ředitelem měšťanské školy již naší generaci známý Josef Svitavský. Poněvadž Rakvice splňovaly podmínky, že byly v okruhu poloměru 4 kilometrů od budovy měšťanské školy v Podivíně, rakvické děti, které splňovaly podmínky pro přijetí na měšťanskou školu, mohly se ucházet o přijetí na měšťanskou školu v Podivíně. To mělo za následek, že rakvické děti začaly ve větším počtu navštěvovat měšťanku a vytvářet si podmínky pro další studium. Do 1. třídy měšťanské školy byly přijímány děti, které prokázaly školní zprávou (vysvědčením), že s prospěchem aspoň dostatečným prošly pátý ročník obecné školy. Děti, které neprošly s dostatečným prospěchem pátý ročník obecné školy a měly aspoň 10 a půl roku věku, mohly být přijaty na měšťanskou školu, vykonaly-li zkoušky z učiva o. třídy obecné školy. Do druhé a třetí třídy měšťanské školy mohly být přijaty děti příslušného věku, prokázaly-li příslušné vědomosti buď vysvědčením z předchozí třídy měšťanské školy nebo přijímací zkouškou. Zřízením této školy bylo umožněno rakvickým dětem zvyšovat si vzdělání narozeným v roce 1892 a dalších. Této možnosti bylo využíváno z počátku velmi omezeně a dělo se tak rodinami zámožnějšími. Teprve postupně školu navštěvovaly děti, u nichž byly dány předpoklady, že tyto budou pokračovat ve studiu na odborných a vysokých školách. Přesto počet žáků z Rakvic byl poměrně malý. Tak například v roce 1926 absolvovaly tuto školu z Rakvic jen tři žákyně. pRAakvický - ZPRAVODAJ Obecné a měšťanské školy poskytovaly jen nejnutnější obecné vzdělání, potřebné pro občanský život. Pokračující vzdělanost si vyžadovala, aby se mládež ještě dále vzdělávala i ve věku poškolním, pokud nestudovala na vyšších školách. Pokračujícímu vzdělání mládeže zemědělské měly opatřovat podle školského zákona tak zvané „lidové školy hospodářské“. Proto byla v Podivíně zřízena dvouletá Zimní hospodářská škola, která umožňovala i rakvické zemědělské mládeži, budoucím rolníkům zvýšit své odborné vzdělání tak, aby odpovídalo potřebám racionálního hospodaření. Při této škole byly organizovány kurzy všeho druhu. Nechyběly tu ani kurzy kuchařské, do nichž byly přijímány dívky téměřz celé Moravy. Zřízení školení zemědělské mužské mládeže bylo dvouleté a její pracovní náplň byla taková, že umožnila vco největším rozsahu doplnit praktické znalosti teorií, kterou absolventi mohli plně uplatnit na hospodářství svých rodičů. V roce 1919 byla dána možnost žákům rakvické obecné školy uplatnit zvýšení kvalifikace a vzdělanosti studiem na břeclavském českém reforním reálném gymnáziu, které bylo založeno rakvickým rodákem PhDr. Františkem Ladislavem Fintajslem z domu č. 34. Toto gumnázium bylo na žádost místních činitelů zřízeno ministerstvem školství v roce 1919 a už v roce 1920 se na něj přihlásilo 7 rakvických žáků. Při snaze stručně postihnout a popsatškolství v Rakvicích poroce 1918 azískatpro jeho objektivní popis, začaly problémy. Obecní kronikáři nevěnovali ve svých zápisech rakvickému školství téměř žádnou pozornost, ato proto, žes byla zavedena kronika obecné školy. Tuto skutečnost uvedl ve svých zápisech první poválečný kronikář Mikuláš Průdek. Při hledání školní kroniky v obci iv okresním archivu v Mikulově kronika nebyla nalezena. Nebylo také zjištěno, zda někdoji přechovává nebo zda byla zničena. proto ten, kdo se budev budoucnosti chtítzabývat podrobněji osudy této školy, bude muset sbírat zlomky a paměti současníků a sestavit histori z dílčích údajů. Proto již v této stati budeme nucení volit tutéž metodu postupu. V pokračování v předchozím čísle Rakvického zpravodaje byli uvedeni učitelé, kteří v roce 1918 působili na rakvické škole. Tito postupně začali odcházet ze školy, a to buď do důchodu nebo na jiné školy. Začíná současně příchod mladší generace učitelů. Tak vroce 1919 nastoupilna rakvickou školu z Ruska sevrátivší rusky legionář Bohumil Hvoňanský, který vroce 1927 se po odchodu Josefa Gerlicha do důchodu ujal správy školy. Když odešla Josefina Králová, nastoupila v roce 1921 Julie Honzárková, provdaná za Petra Vajbara z domu č. 42, obchodníka s uhlím. Poodchodu J. Reitra nastoupili jako učitelé Jindřich Novotný a jeho žena Pavla, dále Marie Šimonová, provdaná za Jaroslava Bednaříka, Antonín Malý a Marie Mandelíková. Tento učitelský sbor byl ve školním roce 1927 /1928 doplněn Janou Dlačkovou, provdanou za učitele Antonína Malého a Martu Majorovou, provdanou za rolníka Antonína Straku. JUDr. Hubert Režný proměny ZZ pokračování Ozdobou na kloboucích mládencu byly kosířky (kosárky, štrase). Směli je nosit na kloboucích jen siláci (pacholci). Za siláka byl považován ten, kdo zdvihl na rameno dvě měřice obilí a vynesl je na „sejpku“. O kosířky se mezi pacholky bojovalo. Ve svých národopisných a literárních rozpravách napsal např. sběratel František Bartoš, že kosárek býval odznakem síly a odvahy a „jen ten pacholek (šohaj) směl jím guláč ozdobiti, který se nelekal zápasiti o něj s kterýmkoliv pacholkem“. Každý okosířený pacholek měl právo otázati se jiného „je-li pocholek zaň“, kterýmiž slovy pozýval „za pasy“. Kdo sestal vzápase o kosířek vítězem, odebral přemoženému kosířek. František Bartoš píše, že neduvěřoval-li si pacholek k zápasu vyzvaný, nezbývalo mu nežříci: „Nejsu bratře, dám ti ho po dobrotě.““ Některý silák nosil pět až šest kosířku, ostatní pobrané škubal. Potrhati silákovi svévolně kosířek bylo vyzváním „na boj až do krve“. Téže pohany se mládenci dostalo též od frajerky žárlivé nebo vůbec rozhněvané. František Bartoš uvádí, že „druhdy celé dědiny o kosířky se bily, která polehla, zté všem pacholkům kosířky bylo pokládati“. Kosířek je péro ohnuté na způsob kohoutího ocasního Sváteční odívání Rakvičanů péra. Pochází prý z bájného jakéhosi ptáka „řezala“. Pták ten, když péro vytratí a najde je, překousne prý je, aby ho nikdo nedostal. Z té příčiny překusuje si je časo i v ocase, píše Bartoš. Když skončilo nošení koženic (bylo to v roce 1870), nosili mládenci i Ženáči koženice na všední den a svátečním oděním se staly soukenné šaty. Zůstal hůseňák a boty. Na hůseňáku měl Ženich voničku z rozmarýnu a škríbek, stárek kupovanou zrcadýlkovou voničku. Mládenci měli na hůseňáku i kosárky. Hůseňáky byly výrazně ozdobeny Šmukama, voničkou a kosárky, což vedle pentlí bylo jedinou jásavou ozdobou. To prý proto, že jinak by byli „kór už celí černí jako kavky“. Toto ozdobení bylo nutné proto, protože dřívější odění, kdy mládenci, stárci a ženiši měli koženice, modré punčochy, vyšívané vesty a natrčené košile a šnuptychle, byli „enom jich dát na obrázek“. V Rakvicích nosilikosárky na hůseňácích mládenci. Ti nejmladší nosili jeden kosárek. Legrůti odvedení na vojnu směli nosit dva kosárky a svobodní mládenci po vojně směli nosit kosárky tři. nRakvický - ZPRAVODAJ Stárci měli na hůseňáku vedle běžné ozdoby jen voničku. Původně bývali jen dva stárci, první a druhý. Když se pak Rakvice rozrostly, byli voleni 4 stárci, a to dva na horním a dva dolním konci vesnice. V dřívějších dobách (na počátku tohoto století) byli zpravidla voleni stárky muži, kteří měli po vojně a prakticky vždy takoví, kteří se chtěli v nejbližší době ženit. Ti si pak vybírali za stárky děvče, se kterými krátce na to uzavírali sňatek. Na svoji svatbu pak mimo příbuzenstva zvali mládence, se kterými pořádali hody nebo byli jejich přáteli. Ke krojum patřily i zvláštní účesy. Svobodní i mužáci měli své účesy. V předku měli kšice až skoro po oči zstřihnuté. Vzadu hlavy měli vlasy delší „rovůnečko“ zastřihnuté, anebo podle rendlíka zastříhnuté „do gulata“. Později si začali česat vlasy do boku (půtec). Čelo bylo volné. Pestřejší bylo v Rakvicích odívání žen a dívek. Ženský krojměl stejně jako kroj mužský své vývojové fáze. První fáze byla asi do poloviny 19. století. Ženský kroj se skládal z těchto částí. Na hlavě měly původně dívky vyšívané šátky nebo záušnice (brklice), ženy bílé i tmavé šátky. Rubáče (košile), a to režné nebo „kůdelné“. Dále patřily ke kroji rukávce s velikými rukávy, obršlák, uvazovanék rukávcům, kordula soukenná, bohatě vyšívaná. Sukně, které ženy a dívky nosily, byly kartounové, bavlnkové, grumložky, barchanice, turecké, popřípadě valisky. Ke slavnostnímu oděvu patřily fértochy, popřípadě zástěry, dále kacabaje (ženské kabátky. Na všední den měly ženy barchanové kacabaje. Kacabaje ženské byly soukenné, barevně vyšívané a nazimu kožůšky vyšívané a lemované zpravidla lištinou. Jako obuv používaly původně čižmy. Spodní sukně byly bílé, škrobené, ale ne tak moc škrobené, aby ženy nevypadaly „jako díže“. V posledním čtvrtletí 19. století a na počátku 20. století došlo k ručitým změnám ve svátečním odívání dívek i vdaných žen. U dívekzůstaly na hlavu výše uvedené brklice jen vyjímečně; začaly se nosit cirkasové šátky. V zimě vlňáčky a vlňáky. Rukávce byly s menšímirukávy ananich byla vyšívaná podvazadla. Tato podvazadla byla barevně (©) RAakvický - ZPRAVODAJ vyšívaná a měla tvar uvázané mašle. Fčrtochy byly z barevného hedvábí. K sukním přibyly další, a to tychytky, valtmolky a moldónky. Kordule se nosily buď soukenné, vyšívané nebo paterové. Ubývalo postupně užívání bílých kacabají a kožášků. Dosavadní čižmy byly nahrazeny vysokými šněrovacími střevíci. Ke konci 19. století a na počátku 20. století nosila dále děvčata a mladé ženy na hlavách atlasové a hedvábné šátky a turečáky. Starší ženy nosily církasové šátky a nebo hrubé turecké šátky (turečáky). Místo rubáčů už nosily plátěné košile. Rukávce byly malé a na nich byla uvázána podvazadla. Ženy nosily zdobené hedvábné fěrtochy. Jen stařenky nosily fěrtochy barvířské. Kordule byly hedvábné, ze zeleného atlasu nebo byly ušity z modrého sukna, ale bohatě vyšívané. Kacabaje byly též hedvábné nebo sametové, atlasové, popřípadě šité ze štofové látky s výložkama. Pestrost sukní zůstala jako dříve. Spodní sukně bylyz plátna, prací a škrobené (škrobenice) Střevíce byly vysoké - do poloviny lýtek s bombíkama. Punčochy byly zpravidla bílé nebo výjimečně jiných barev, pletené s puntíkama. Nenosily se už kožíšky a na hlavách se nenosily záušnice. Stárky, drůžky a nevěsty nenosily na hody, při svatbách atd. šátky, ale na hlavě nosily původně věnce. Věnce nahradily „kotůče“. Rukávce byly se „širočajznými“ rukávy. V zimě nosily kacabaje. Rukávce byly patysové a u nich obršláky. Kordule byly vyšívané, popřípadě zhotovené z téže látky jako svrchní sukně. K odění patřil dále hedvábný fěrtoch. Sukně byly ze sametu, plyše, hedvábí nebo atlasu. K jejich odění patřily dále bílé punčochy a střevíce s bombíkama završovaly jejich odění. A nyní si popíšeme jednotlivé části svátečního oděvu Rakvičanek. Puvodní šátky byly bílo a černé, vyšívané žlutým hedvábím zvané brklice. Uvazovaly se dozadu. Zvlášť obtížný způsob uvazování měl za následek, že tyto šátky byly nahrazeny šátky zhotovovanými zhedvábí, atlasu, sametu, sukna. Byly vyšívány malýmii většími květy, jablíčky, byly zpravidla lemovány štráfky různých barev nebo okraje tvořily třásně. Součást ženského odivání tvořily spodní části oděvu, jako byly rubáče nebo ženské košile. Slavnostně užívané věnce, předchudce kotůču byly zhotovovány zumělých květin. Kotuče byly zdobeny přebohatě. Ty uměly udělat vesnici jedna, nejvýše dvě ženy. Bylo na ně třeba vedle velkého množství ozdob až 25 loktu širokých pantlí a 4 lokte pentlí úzkých. — pRakvický - ZPRAVODAJ Další součástí oděvu byly rukávce a obršláky. Ženské rukávce byly zhotoveny zplátna. Náramky byly „vyštepované“ červeným nebo žlutým hedvábím. Původně velké rukávy ustoupily menším (užším). Na nich se nosilytacle, nazývané též podvazadla, jako ozdoby na rukávech. Tacle byly různě vyšívány. Urukávců byly přišity obršláky. K rukávcům setéž zvlášť navazovaly. Obršláky jsou nazývány též „krejzle“. Původní obršláky byly úzké, později široké, aby odění bylo ozdobnější. Obršláky byly buď vyšívané, krajkoví, háčkované nebo pletené. * Ženské kordule, další součást ženského kroje, byly ponejvíce soukenné nebo paterové. Ale později byly kašmírové, listrové, polohedvábné sametky, turecké, mušelínky tzjiných látech. Byly bohatě vyšívané. Na kordule byly našity pantle, a to půlčtvrtě lokte na ležato a dvaapůl lokta na stojato. Na lemování kordule kolem dokola bylo také třeba dvaapůl lokte pentlí. Vzadu na kordule byly čtyři šosky (šos=spodní dílkabátu nebo vesty, korduleatd.). Tyto šosky byly lemovány. Kordula se zapínala na 14 knoflíků. Dokončení JUDr. Hubert Režný Ilustrace František Zach KOMUNÁLNÍ VOLBY V listopadu tohoto roku proběhnou v celé republice komunální volby - volby do obecních a místních zastupitelstev. Neníproto od věci upozornit na technické záležitosti a průběh těchto voleb. Zůčastnit se voleb jako volič může každý občan obce, který dovrší v den voleb osmnáct let, má trvalé bydliště v Rakvicícha nevznikly unějpřekázky výkonu volebního práva. Musí být uveden na seznamu voličů, který sestavuje obecní úřaa. Volit se bude v naší obci ve dvou okrscích. Nad správnosti průběhu voleb a sčítání hlasů dohlíží volební komise, sestavená z delegovaných zástupců politických stran a zapisovatelé, určení starostou obce. Kandidátní listiny musely být odevzdány zapisovatelům nejpozději do 12.9.1994, tj. 66 dní před vlastním volebním aktem. Kandidátní listina může obsahovat pouze tolik kandidátů, kolik bude mít obecní zastupitelstvo členů. V případě naší obce je to dle zákona 7 - 15 členů. Obecní zastupitelstvo rozhodlo, že počet členů obecního zastupitelstva bude pro příští období devět. Bude se tedy jednat o tzv. rozšířenou radu /rada jako taková se tudížz členů zastupitelstva volitnebude/ Hlasovací lístky musí každý volič obdržet nejpozději tři dny před zahájením voleb. Technika voleb bude podrobně vysvětlena na volebních lístcích. Volby proběhnou v Rakvicích na dolní škole ve dvou dnech, a to 18.11. a 19.11.1994. V pátek od 14.00 do 22.00 hod. a v sobotu od 7.00 do 14.00 hodin. Po uzavření volebních místností Dude volební komisí každého okrsku provedeno sčítání hlasů pro jednotlivé kandidáty. Podle počtu hlasů a pomocí přepočtů hlasů pro jednotlivé kandidáty vzejde devět kandidátů - nových členů zastupitelstva. Tito se své funkce ujmou ihned po podepsání jmenovací listiny. V průběhu cca jednoho týdne bude svoláno první veřejné zasedáninově zvoleného zastupitelstva ,na kterém proběhne volba nového starosty a místostarosty Rakvic. Ti se své funkce ujmou ihned po zvolení. Pokud si pamatujete na první polistopadové volby do obecního zastupitelstva, nedošlo k žádným větším změnám. Průběh i technika voleb jsou v podstatě stejné. za red. radu P. Suchánek pRAakvický ZPRAVODAJ RAKVICKÉ OSOBNOSTI A FIGURKY [etka Stázka Jednou znejznámějších rakvických osob na okrese Břeclav byla za svého života paní Anastazie Zelková - Kocourková. Většina lidí neznala její příjmení, ale jméno Stázka bylo na celém Podluží pojmem. Povolávaly tak na ni i děti a mladí výrostci a ona uměla každému náležitěodpovědět. A ke zpívající a tančící partě se uměla hned | přidat. Sudičkyji položily do kolébky v chudé rodině a předurčily ji pohnutý život. Její životní cesta vedla více trním než růžemi a mnoho štěstí jí nepřinesla. Ponechme stranou jak tomu napomohla sama nebo do jaké míry její nervové postižení či nešťastné náhody. Od mládí byla těžko zkrotitelným živlem a dělala jen to, co ji bavilo. jen tak lze vysvětlit nezkrotnost její povahy. Toužila po veliké lásce, ale hned na počátku ji potkalo osobní neštěstí. Když se jí narodila dcera (1930), označila za otce svého dítěte toho, koho měla nejraději, jenže on sijinevzal. Dle zákonu I. republiky bylo pro určení otcovství rozhodující svědectví ženy, takže přitom zůstalo, ale skutečné otcovství Stázčiny dcery je dodnes tajemstvím. Vdaná byla Stázka jen krátce a z té doby jí zůstalo příjmení Kocourková. Její pohnutý Životji vedl knervovému zhroucení ana 7letse zcela izolovala od lidí a nevycházela z domu. Bydlela na konci vesnice, v chudě zařízeném domku, bez elektriky, koupelny a normálního vybavení. V dětství jsme se tomuto strašidelnému domu vyhýbali a vyprávěli sirůznézvěsti-např. že Stázka chodí stále ve vlňáku, pok kterým drží dlouhýn nůž. Nikdoz nás by do toho strašidelného domu nevstoupil a všichni jsme se bláznivé Stázky báli. Po létech osamění byla Stázka převezena do nervové léčebny a za pomoci elektrických šoku byla uzdravena natolik, že najednou chodila po Rakvicíchveselá, upovídaná a ukřičená. Jak selišila od našich představ, kteréjsmesi oní vdětství vytvořili. A Stázka začala žít naplno, jakoby chtěla dohnat všechno, co vizolaci zameškala.Nebylo hodů, muzik či jiných kulturních akcí, které by v Rakvicích i na okrese nenavštívila. A zase byla nezkrotná a nedala se ničím omezit. Proto ve svémživotě stihla všechno - blázinec i kriminál. Ze všeho si dělala srandu a dovedla legračně vyprávět zážitky z blázince i z bohunického vězení. Nebyla zlým člověkem a dělala jen drobné a spíše legrační přestupky. Peníze se jí nedržely, ale uměla si i přivydělat pletením a háčkováním, nebo ijinak. Když jednou prodávala větší množství dyňových jader, potkala mě v dobrém rozmaru a povídá: „Lidi sů svině pomlouvačný. Prý kradudyně, aleto není žádná pravda. Jádra si vyberu, to ano, ale dyně nechávám každýmu narolí.“Připadalomnětotakksmíchu, žebych Stázce za tento dobrý fór odpustil i kdyby vybrala naše dyně. Lidé zneužívali jejího sklonu k alkoholu i když věděli, že po něm upadá do plačtivého nebo bláznivého stavu. Jednou při družstevní schuzi jí chlapi v horní hospodě kupovali štamprdle tak dlouho, až zůstala u výčepu tvrdá. Já jsem si pak při silvestrovské estrádě vovolilvtip, Žetento rok bude památnýitím, jak chlapi v hospodě ožrali tu Žensků. Když mě pak Stázka potkala, vyjmenovala na mou adresu všechna sprostá slova. Já jsem se bránil a říkám: „Šak teti, vždyť já jsem nikoho nejmenoval“. A ona na to: „Ale chlapče, lidi sú svině a oni hned věděli okeho ide. Tož příště se o mně radší ani nezmiňuj.“ Se Stázkou jsem byli kamarádi, ale toto mně nezapomněla. Jednou jsem čekal na vlak v Hustopečích a zašel jsem si ke „Špagátovi“ na jídlo. Jenže vše dopadlo jinak. U prvního stolu seděla Stázka notně podnapitá a pod stolem jí kejhala hus. Přivezla ji nějaké paní, ale ta nebyla jako naschvál doma. V hospodě už měla Stázka na účtence kolem 80 Kčs a paní pořád nikde. Chtěla proto využítmoji přítomnosti a začala křičet a ukazovat na mě: „To je nejhodnější kluk z Rakvic“ a hned k tomu dodala: „Puč mně stovku.“ Půjčky na věčnou oplátku nemám rád a takjsem hnedřekl, že nemám. A ona hned začala na celou hospodu křičet: „Podívejte se na toho darebáka, to je nejhorší lump z Rakvic.“ Celá hospoda zmlkla a já zčervenal a vyletěl na ulici. Jak to tenkrát dopadlo a zda na útratu Stázky padla celá hus jsem se už nedověděl. To byla moje poslední roztržka s ní, jinak jsme byli kamarádi a s lecčíms se mně i svěřovala, protože jsem byl taky „Dolňák“ a věřila mně. Několikrát mě i požádala, abych jí jednou promluvil nad hrobem, protožeji prý nejlépe znám. Pokládal jsem to za žert a byl jsem taky ještě příliš mladý a hloupý, než abych mohl hodnotit život tak složité a problematické osobnosti. V šedesátých letech si Stázka oblíbila £ kulturní akce fotbalistů. Koro m ě ochotnických divadel a muzik ráda poslouchala i fotbalistické svíce. Tenkrát byli mezi fotbalisty dobří zpěváci a písničky šité na tělo ženicha -se naovičili dvojhlasně. Stázka se postarala o publikum tím, že rozhlásila akci po celé dědině. Mnohdy se i na 50 žen ve vlňáčkách sešlo, aby si pěkné a humorné písničky poslechly. Televize teprve začínala a moc zábavy nebylo.

hod., aby byla v první řadě. Viděla všechno. Kterej s kterů tancoval, kdo se na koho podezřele usmíval a která je v tom věděla prý o něco dřív než sama postižená. Možná leckomu svými řečmi i ublížila, ale lidéjí taky ubližovali. Výrostci jí dělali lecos na potvoru. Jednoují nasypali kýbl chrůstů do pokoje. Pro kluky to bylo k popukání, ale představte si být vroli oběti. Někdy si mně stěžovala na žáky, kteří po ní házeli kamením nebo ji tahali za sukně. Nejvícjsem uní obdivovallásku kmuzice atanci. Kdyžji vzal o hodech Jenda Hrdina tancovat, ti dva měli v sobě tolik nytmu, že zahanbiliitaneční páry mnohem mladší. Málokdo by dokázal to, co Stázka v 80 letech, včetně tance a cifrování. Nyní polétechživotníchzkušeností senatetku Stázku dívám trochu jinak. Každý člověk sichce pro sebe urvataspoň kousek štěstíčka. Ona se kněmu utíkala od kostela a hledala ho ivčetbě červené knihovny. Byljsem 7 let místním knihovníkem a onasi chodila půjčovatzamilované romány. Aspoň tak chtěla prožívat lásku, po které celý život toužila. Pokud hledala zapomnění v alkoholu, odpusťme jí. Tuto krutou daň jí osud stejně neodpustil a tak jako podivně žila, tak i zemřela. Jedné mrazivé noci zmrzla a zmizela z našeho vědomí. Její tělo bylo zpopelněno a rozprášeno, jakoby žádné památky ani zůstat nemělo. Já si však přesto myslím, Že ještě po několik generací se bude v lidové slavnosti a vyprávění vzpomínat na to, že jsme měli v Rakvicích podobnou Viktorku, jako je ta v Babičce Boženy Němcové … Rosta Obhlídal pRakvický - ZPRAVODAJ PERLA Strejc Látal je už dávno po smrti, ale i když na svém soukromém hospodářství musel celý život od rána do večera tvrdě pracovat, přesto se dožil požehnaných devadesáti let. Jak byl zvyklý na těžkou práci, tak byl zvyklí šetřit korunku ke korunce, věřil totiž, Že ty horší časy teprve přijdou, proto se šetřilo všude a na všem. Jednou, to mu bylo asi sedmdesát let, to ještě byl pln životního elánu, si vyjel na kole do polí, podívat se jak zraje úroda, kdy naplánovat žně. Projel kolem kostela, zabočil do „Veselých uličky“ a pokračoval dál polní cestou, která vedla kolem „Malého šutráku“ a dál pokračovala k „hrázce“. Malý šutrák se mu říkalo proto, že byl opravdu malý jak plošně, tak co do množství vody. Celý byl obrostlý palachem aže byla jeho největší hloubka pouze metr, tak tam lidé zamáčeli „kanóny“, plavili tam koně a do košu bez dna chytali menší ryby. V roce 1949 začali v tomto malém jezírku těžit štěrk * Josef Šelle a Karel Valenta a rybníček se začal rozrůstat. „| Vytěžený štěrk nejen prodávali, ale hned na místě vyráběli betonové skruže do studní, na kterých v letní dobu místní kluci vyhřívali svá těla, prochladlá dlouhým pobytem ve vodě. Skruže zabíraly velkou část jednoho břehu a tak je kluci využívali nejen na ohřátí, ale i na honičku se na nich hrálo. Skákalo se z jedné skruže na druhou a pokud se někomu vtérychlosti skok nevydařil, odnesla to jeho mladá kužička. Vše přebolelo, vše se zahojilo, jen vzpomínka vyloudí krátký úsměv na tváři někdejších účastníku. „Malý šutrák“ se rozrostl. hloubka vody dosahovala až čtyři metry, ustalo plavení koní, ale pro místní mládež vzniklo nové přírodní koupaliště s čistou vodou. Tehdy ve škole pan řídící Zelený ujišťoval všechny děti, Že pokud budou nosit do školy syrová vejce, která se pak zpeněží, bude za tento výdělek postaveno koupaliště nové, betonové i se skokanským mustkem. Vesnice se vyrovná městu, znělo nám v uších a kdo by tenkrát nenaletěl na tak lákavou představu. Vejce jsme proto poctivě nosili, ale neviděli jsme ani peníze, ani koupaliště a nakonec i to přírodní zabralo JZD a tím skončilo jak koupání, tak pěkné posezení pro místní rybáře. Štěstí bylo, že do nového rybníku se pustil nově zřízený komunál a rybník na „Trávníkách“ nahradil „Malý šutrák“. Vašek Kapusta z Přítluk ze dvou dovezených plováků složil a postavil fungující vodní „bagr“ a s Jožkou Prátem těžením štěrku vytvořili jezero nejen na dolním konci, ale i rozšířili“Velký šutrák“u hrázky a z“Jezer“ vznikla krásná čistá voda, vhodná jak na koupání, tak k rybolovu. Přicestě, kterou se pomalu strejc Látalvzdaloval rakvické vesnici, stavěla místní zednická skupina první družstevní kravín. Pomocník sitehdy v družstvu moc nevydělal a proto Lojza Fucimansi ještě po práci vydělával holením a stříháním rakvických občanu. Vlastnil hnědou vrásčitou, odranou aktovku, ve které měl uloženy všechny nástroje a přípravky potřebné k provozování tohoto řemesla. Mělsvé zákazníky, které pravidelně navštěvoval, holil a stříhal nemocné v posteli nebo vylepšoval zemřelé na jejich poslední cestu. Ve vězení, kam se dostal za druhé světové války, kdy byl zatčen gestapem a po výsleších pak málo slyšel, přece jen byl rád, že přežil. V Životě mu snad ani tato vada nevadila, protože veselostho nikdy neopouštěla. Rád si zahrál karty, rád si zapíval, pošpásoval a byi výborným vypravěčem. Zedníci byli rádi, že ho v partě maji, byl dobrý pracanta bylo s ním veselo. Zedníci se právě chystali zasednout ke svačině, když se Josef Krčka otočil a ukazuje směrem k Rakvicím povídá. „Chlapi, pozor, dostaneme návštěvu. Podívejte, starej Látal k nám jede. Neco by se mělo udělat.“ Upozorňovat ani nemusel, protože Lojza Fuciman už něco držel v ruce. Byla to perlorodka, po našem „škebla“, kterou tam určitě pohodil nějaký kluk, kterýji vylovil na dně „šutráku“. Pomalu ji rozevřel, nedaleko našel malý, lesklý úlomek ze zrcátka, který vložil dovnitř a vodního tvora vrátil na původní místo. Strejc Látal se zastavil, popřál dobré chuti a než se stačilzapojit do hovoru Lojza Fuciman sezvedl, vzal do rukou „škeblu“ a vážně povídá. „Chlapi, tady vidím pohozenů škeblu. Nevím, jaksesem dostala, aleco dybyv nibyla perla. Šaktobývá, né? Tobych moh! pěkně zbohatnůt, co? Peníze potřebuju jak soli, aj děckám bych pomohl.“ „Jak tak možeš mluvit, že bys zbohatl,“ nasupeně se bránil Josef Krčka. „Co je snáď na družstevním pozemku, takto jejasně všeckých, kdo sův družstvu. Co setady najde, to se spravedlivě rozdělí mezi všeckých. Dej to sem, my se podíváme.“ Lojza Fuciman však „škeblu“ vráti nehodlal, ale otevřel ji. Zalovil v jejich útrobách a v malém okamžiku se mu v prstech zatřpytil malý lesklý předmět. „Byla tam, chlapi, bylatam. Su boháč a esli chcete aj vy, tak si běžte do vody vylovit, ale já ju z ruky nedám“ „Dej to sem, je to nás všeckých,“ vstával z místa Josef Krčka, ale Fuciman se dal na útěk. „Já tě zabiju,“ křičel Krčka a začal po Fucimanovi házet cihly. „Taková perla može mět hodnotu aj celej dědiny,“ povídá Látalovi zedník Chrástek. „Opravdu stojí za to toho Fucimana chytnůt a ukrůtitmu paprče třeba ažu ramen, ale perla musí být naša.“ „Ná dyť nechejme stavijání a dime lovit, dokáď to eště nigdoneví. Kdoví, koliktech pereltam može eště byt. Třeba budeme mět taky štěstí,““ oznamoval Ludva Neuhauser a pomalu vstávalze svého místa, aniž by dojedl nachystanou svačinu. „Strejc“ Látal už neměl stání, rychle se vzdaloval od hádající se zednické skupiny a naprosto ho přestalo zajímat jak dozrává obilí, jak se kulatí řepa, nebo či už kvetou brambory. Teď jeho hlavu ovládaly jiné starosti, ne ty obyčejné, přízemní, jak je ti lidé vesničtí prožívají, ale jeho mysl se vznášela do jiných výšin lidského prožitku, do hodnot kdysi vysněného finančního světa. 10 nakvický - ZPRAVODAJ Před očima mu tančily krásné, polonahé dívky ve skrytu věčně zelených palem, tu se zase procházel v nádherném paláci se spoustou služebnictva a co mu hlavně lichotilo, bylo slavnostní uvítání významného rodáka v Rakvicích. Vlajky vlály, hudba hrála, děti zpívaly a řečníci ve svých projevech nešetřily chválou. Když se slunce schovalo za „Štymberk“, rychle se ochladilo, však ten, kdo měl ten den cestu kolem „Malého šutráku“ a pozorně se díval po okolí, určitě by viděl v šeru přicházející noci bílé, neopálené tělo asi sedmdesátníka, jak se potápí vytrvale pod chladivé vody rakvického rybníka. Myslím, že se užnikdy nedověděla žena „strejca“ Látala, kde si mohl v červnu uhnattakovou rýmu. Kýchalkudy chodil, až nakonec musel ulehnout. Určitě pod peřinou snil svůj pohádkový sen o rychlém a velkém bohatství, o krásném životě bez práce a bez obyčejných starostí. Zdeněk Pohl 7 jelení se utacejí Už je to tady, křičeli lidé na náměstích a zvonili klíči. Už je to tady, křičel v kuchyni hajný Patočka, až se tabulky v oknechtřásly. Vté chvíly viděl, jak bude organizovat odstřel jelenů, srnců a divočáků za marky a dolary boháčů ze západních zemí, jak se bude po polesí vozit kočáře a ženské z okolí se pohrnou do lesa ne za klestím a houbami, ale za novou zelenou uniformou, do které bude navlečeno jeho ztepilé tělo. Bude práskat bičem, vykuřovat doutníky a jeho žena stráví každý rokměsíc vlázních, aby siodníodpočinul. „Pazderka, poďte sem,“rozkazoval hajný pracovníkovi, který příležitostně chodil hajnému vypomáhat. „Včíl pojedeme podle iných pravidel než dopasaváť, tož si sednitea poslúchejte. Chovat se musíme tržně, a toje tak, že co půjde prodat, to prodámea co půjde kúpit, to nekůpíme. Brat budeme enom dolary a marky.“ Pomocník Pazderka sice přikyvoval, ale bylo vidět, žeté tržní cestě nerozumí ani za mák. To celkem nebylo důležité, protože léta byl zvyklý plnit příkazy hajného Patočky, sice někdy divné, hlavně když se vracel z hospody, ale jinak byl spokojen. „Pamatujete na sedlářa Kuchyňku? Pamatujete na ten jeho výklad, ve kterým měl vedle chomůtů a opratí eště vycpanýho koňa? Tak o to včíl půjde, to je pro nás veliká spása. Já si myslím, že takovů věc nevyhodil, když ho skonfiskovali a má ju nekde na hůře uskladněnú. Půjdete tam ateho koňa, Pazderka, kúpíte, vypůčíte nebo ukradnete, ale za dva dni ať stójí tady na dvoře.“ Pazderka dál přikyvoval, ale naco bude vycpaný kůň, to nevěděl. „Jak víte, Pazderka, vycpanej kůň je mrtvej kůň, kerej netáhá, neskáče, nekope, ale taky nežere. My ho enom trochu upravíme, aby chodil, na hlavu mu přiděláme parohy a dolary se nám enom pohrnú.“ Pazderka měl oči navrch hlavy, začínalo se mu to líbit. Už se viděl, jak jezdí s koňojelenem po vesnicích a za poplatek ukazuje tento zvláštní výtvor přírody dětem i dospělým. „Ale tady na vesnici přece Žádnej marky a dolary nemá!?“ „Nech mě domluvit hlavo zabedněná. My s tým koněm nikde jezdit nebudeme, ale až ho očistíme, přibarvíme a upravime, bude to jelen, na kterýho budem vodit bohatých střelců. Postavíme ho pod posed do mlází a jak dám znamení, vy teho koňa povysunete ven tak, aby mu byla vidět enom hlava a parohy. Na místo předem rozlejete červenej ingust, já mu řeknu, že ho ráno dohledám a v poledně už enom předáme trofej a bude vydělaný. Parohů mám v hájence dosť, když tak se dovezů z lesní správy. Rozuměl ste?“ Pazderka ipři svém nedokonalém chápání dobře věděl, jak hajný leta zkresloval hlášení o stavu zvěře a má dnes ve svém revíru jelena pouze jednoho. Plně hajného chápal, proto se hned pustil do plnění tohoto zvláštního příkazu. Sedlář, který měl vlastnit vycpaného koně už nežil, ale jeho syn jej opravdu na půdě našel. Bylšpinavý, zapřášený, chybělo mu jedno oko, ale to všechno se dalo opravit. Pazderka naložil koníka na káru a odjízděl spokojeně do hájovny. Tam se konala očista, přidělání koleček a parohů, přetření hnědou fermežovou barvou azkouška popojíždění. Hajného žena si klepala na čelo a raději šla po své práci. Patočku však nebe vyslyšelo. Při večeři zazvoniltelefon, kde nadlesní Klásek oznamoval do dvou dnů příjezd německého zákazníka na odstřel jelena. Kladl hajnému na srdce, aby všechno klaplo, aby host byl po všech stránkách spokojen. Němec přijel odpoledne a nablýskaném mercedesu, oblečen do mysliveckého úboru se „štětkou“ na klobouku tak velikou, Že se s nídal zametat dvůr. Hajný ho přivítal a uvedl do hájovny, kde jeho žena nachystala občerstvení. Pazderka se zatím pod posedem pustil do přípravy jelení střělnice. V mlází vyčistil cestičku pro průjezd makety, červeným inkoustem pokropil zem i stromy a čekal. Slunce se klonilo k západu, když hajný s německým hostem přišli k posedu. Hajný vzal sebou flašku slivovice, která hostovi náramně chutnala a tak než se úplně zešeřilo, zbylavláhvi jenom troška. Hajný pilna kuráž, protože vůbec nevěděl, jakto dopadne, Němec na úspěšný lov. Pazderka by marně čekal na pokyn, tak vše rozhodl sám. Nejprve několikrát vydal jelení zatroubení a pak pomalu tlačil podvozekz mlází ven. Hajný, jak uslyšel jelení zatroubení, nechal slivovici slivovicí a teprve si uvědomil nebezpečnost tohoto podniku. Němec, který už měl veselou náladu zpozorněl a sáhl po kulovnici, která stála připravena u hrazení posedu a tu se mlází rozhrnulo a objevila se hlava s krásným rozložitým parožím. Němecrychle zamířila začal 11 pRakvický - střílet, jako by mu šlo o život. Šest ran vyšlo během několika vteřin, ato donutilo Pazderku, aby svůj život začal chránit. Zaryl hlavu do spadeného listí a přestal dýchat. Jak střelba ustala, rychle si uvědomil, že musí jelena zasunout zpátkya zmizet s ním vlese, nečekat až Němec znova nabije, protože ten byl schopen postřílet všechno, co se hýbe kolem. Hajný, když viděl, že jelen zmizel, oddechl si a začal sestupovat z posedu na zem, aby se přesvědčil, zda je provedeno vše tak, jak měl Pazderka uloženo. Vše se zdálo být v pořádku, proto kývl na hosta, aby sestoupil také. Když se host přiblížil, ukázal mu své ruce. Červenou barvou, barvou krve potřísněné ruce dávaly tušit, jakto asi s jelenem dopadlo, a to Němce pěkně rozradostnilo. „ch habe gud geschoben, Die Tropháe vird meine.“ (Dobře jsem střílel. Trofej bude moje.) Radoval se Němec a vypil slivovici do dna. „ch verbe ihn morgen Frůh anfsuchen jetzt gecht Man noch Hause.“ (Já ho ráno dohledám a teď se jde domů.), oznamoval hajný, uznale poklepával hosta po ramenou a pomalu ho postrkoval k domovu. Druhý den stával německý host ažv poledne, ale Pazderka byl na hájence už skoro ráno, aby připravil trofej a také zkontroloval, jak střelbou utrpěl jelen. Šest ran vyšlo, ale jelen neměl ani škrábnutí. Pazderka v duchu obdivoval hajného, za ten nápad, který šetří zvěř a dělá radost lidem, vždyť ten Němec by netrefil ani stodolu. ZPRAVODAJ Zdeněk Pohl Znamení smrti Ten skromný domek s malým dvorkem znám už od mládí. Chodíval jsem denně okolo a marně si lámal hlavu, jak v něm mohli jeho majitelé hospodařit, chovat dobytek, prasata a drůbež. Navíc v domku vychovali i tři děti. Každý čtvereční centimetr dvorku musel být účelně využit, aby se tam všechno vešlo. Domek stojí na rohu spojnice mezi I. a Il. uličkou v Rakvicích a patřil manželům Slávkoví a Marii Prudíkovým. Již od raného dětství mě dům přitahoval zvláštním tajemstvím. Každý rok, když paní Prudíková před hody líčila, vyznačila na zdi, vždy na stejném místě, bílý kříž. Tajuplnosttohoto místa vzrostla poté, co jsem se dověděl, že zde někdo zemřel. Pokaždé, když jsem šel tou bezejmenou uličkou, jakoby automaticky jsem pohlédl na ono místo a přidával jsem do kroku, protože v dětství se mi jevilo místo tragické příhody až strašidelné. Slýchal jsem i vyprávět, co se tu stalo, ale nikdo to nevěděl přesně, pouze se říkalo, že šlo o padlého vojáka za Il. války. Léta plynula a teprve až v roce 1975, když jsem shromažďoval fakta o osvobozování Rakvic, jsem se vydalza paní Prudíkovou. Dříve jsem sinetroufal, protože na nás kluky byla nabroušená. Hrávali jsme v uličkách fotbal a obyčejně jsme ji- na cestě do kostela - v zápalu boje přehlédli a div nepovalili. O nějakém pozdravu ani nemluvě. To víte, že nám vynadala, že by si od nás pes kůrku nevzal. Proto mně vždycky připadala vážná a přísná. A tak jsem za ní přišel až jako dospělý, 32 letý muž, s dotazem na objasnění onoho znamení smrti, které stále přetrvávalo na štítě domku. Její reakce mě nečekaně překvapila. I po 30 letech od války se paní Prudíková, při líčení té události, rozplakala. Vyprávěla mi, že za osvobozovacích bojů zde byl, při přebíhání uličky, zasažen ruský voják a u štítu jejich domku zemřel. Stačil ještě vlastní krví namalovat na zeď kříž, pak se sesul a na místě zde dodýchal. Tak ho tu našla a do smrti jí zůstal v paměti ten hrůzný obraz. „Ležel tu chudák v kaluži krve, chlapec tak mladý, skoro ještě dítě. A jeho kamarádi museli pokračovat v útoku a nemohli ho ani odklidit. Pouze si někdo z nich vzal jeho pušku a boty, které mu mohly ještě posloužit, takže tu leželv krvi a navíc ještě bosý.“ Ale tak kruté jsou zákony války a paní Prudíková dodala: „Strašně jsem se tenkrát nad ním rozplakala, že se ho jeho ruská maminka nedočká a že se asi ani nikdy nedoví, jak a kde zahynul. Tak mladý byl a tak brzy musel zemřít.“ Padlý voják ležel u zdi několik dnů a pak byl pohřben u kostela. Posléze byl společně s ostatními 15 padlými ruskými vojáky exhumován a převezen na společný hřbitov do Hustopečí. Zde odpočívá v mohyle řadových vojáků, protože samostatné hroby dělali Rusové jen důstojníkům. Kult důstojníka převzali po carské armádě. Původně byla známa jména všech padlých, ale tabulky s jejich jmény se po předání v Hustopečích ztratily a všichni naši padlí osvoboditelé jsou pro nás bezejmení. Paní Prudíková na počest padlého vojáka to místo krvavého kříže vyznačovala vápnem. Nikdo jí to nenařizoval a nečekala ani žádné uznání za svůj čin. Pouze se v ní ozvalo srdce matky, její soucit s ruskou matkou a svoje počínání pokládala za obyčejnou lidskou samozřejmost. Moc jsem si jí za to od té doby vážil. Když paní Prudíková zestárla, domek prodala a odešla bydlet k synovi do Nové ulice. S jejím odchodem zmizel i tajemný kříž. Ale já přesto vím, že kdykoliv tou uličkou půjdu, budu pátrat po zdi a budu se ptát: „Je tam ještě? !A nebo už zapomínáme?“ Nejsem věřící, ale tento kříž mně v Rakvicích chybí … Rosťa Obhlídal Rakvický - ZPRAVOOAJ PRUŠÁCI V RAKVICÍCH František Milím, farář a konsistorní rada v Rakvicích zachytil v německy psaném vzpomínkovém kalendáři pobyt pruských vojsk v roce 1866 v Rakvicích. 14. června 1866 se v Rakvicích usadil pluk Pionýři. Důstojníky tohoto útvaru byli Viktor VWallner - setník, Róni a Eduard Payerovi - nadporučíci, Redlicha a Pokorný - podporučíci a Jindřich Brosek - poručík průzkumného sboru. Tito se usídlili na faře. 17. června došel rozkaz k jejich odchodu (ve 3 hod. odpoledne). V té době se posunula část rakouské armády na sever. Prusové pod vrchním velením Benedecka se přesouvali také na sever. Najih proti Itálii se pod vrchním velením jeho výsosti Albrechta přesouvali Prusové. Na severním válečném poli se odehrála bitva u Mnichova Hradiště v Čechách, a to 26. června, a na jihu u Kustozzy 24. června. Bitva v Čechách skončila krutou porážkou Rakušanů. Jižní armáda na štěstí skončila příznivěji. Další bitvy na severu u Náchoda dne 27. června a u Hradce Králové (3. července), skončily s velkými ztrátami. Ztráty u Hradce Králové činily 41 000 mužů a 6 000 koní. Další invaze následovala 12. června na Moravu (do Brna). 15. června byli již Prusové v Hustopečích a do Rakvic přišli 17. června (středa). Od tohoto dne až do 6. srpna se s určitými přerušeními usadili Prusové v Rakvicích. Na faře se ubytovali velitelé se svým služebnictvem a koni. Mezi veliteli byli: Lilienthal, plukovník 3. dělostřelecké brigády a jeho adjuntant Filz. Jako hosté přicházeli k obědu kapitán Schůglera plukovní lékař, který bydlel u Josefa Eduarda Kornyšla. Schlůgler byl ubytován u starosty. Celkem to byli slušní a solidní pánové. Dále byli členy velitelského štábu brigády major Poležinský, vynikající klavírista a jeho adjuntant. V té době přitáhl do Lednice korunní princ, který se usadil v lednickém zámku. Do Mikulova pak přitáhl pruský král. Poručík, kníže Lůttichau, župní správce, byl pověřen rabováním a zabavováním veškerého potřebného majetku pro armádu, tedy i v Rakvicích. Uložil Rakvicím pod trestem dát armádě k dispozici 18 fůr dobytku po 4 kusech. Tento dobytek měl být ihned odeslán do Hustopečí veliteli Leisettemu a tento jej měl odeslat do Brna. To bylo provedeno 26. července. Den na to jsem vezl poručíka Brausse a vojenského lékaře vlastním kočárem do Břeclavi pro léky. Náměstí bylo plné pruských vojáků a byli tam seřazení rakouští vojáci - myslivci jako zajatci, hlídaní pruskými vojáky. Všichni byli vyčerpaní. Byli jsme s mým společníkem žízniví a hladoví, ale v žádném hostinci jsme nedostali koupit občerstvení. Až v jednom židovském krámku jsme dostali koupit trošku vína. Vrátilijsme sez Břeclavi a osvěžili jsme se až doma. 27. července mně sdělil velitel pluku obsah zvláštní depeše, že jsou připravena mírová jednání. Současně mi daroval 100 cigaret. 28. července se před farní budovou postavily do řady dvě kolony pruských vojáků. Vedle nich na tomtéž místě byla postavena 4 pianina jako dar. Kdo by na to pomyslel!! Druhý den na to se v neděli zúčastnilo mše mnoho Prusů. Zúčastnili se mše všichni důslojníci. Mírbyl uzavřen. Vojáci však měli zůstat do doby, až Rakousko zaplatí odškodné, které bylo určeno ve výši60 milionů zlatých. Poté, co v Rakvicích pobyla tak zvaná invazní skupina pět dnů, dostala pokyn k odchodu vojsk 30. července. Mezitím jsem byl však požádán o dopravení nemocného důstojníka do vojenského lazaretu, a to vlastním kočárem. Abych neutrpěl škodu, musel jsem chtě nechtě jeti s ním. Trať vedla přes Likovice, odtud k Čiřikovicím a Čejči a hodonínské trati, po níž jiné vlaky jely do jiných míst. Tu se pohybovaly skupiny vojáků v nepřehledném množství rozdílných skupin vojsk, pěších vojáků a vojsk na koních s výzbrojí a my jsme se pohybovali mezi nimi. Vládly tu strach a sklíčenost. Dlouho jsem nevěděl, jak daleko je cíl naší cesty (nedobrovolné cesty). Konečněv Uhřicích u poštovního úřadu jsem se dověděl, že v této obci má být cíl. Když jsem se dostalk lazaretu, vysadil jsem svého společníka a potom, co jsme v Žarošicích pokrmili, jel jsem polní cestou domů. Když jsem se dostal k faře, našel jsem opět dva důstojníky a jejich sluhy, a ti mně dávali opět dva originální klavíry. Po odjezdu těchto dvou nemilých a nesprávných hostí po dva dny nebylo pruské vojáky vidět. 3. srpna se objevil ubytovatel a hlásil při příští den příchod 600 mužů a 600 koní. Ti skutečně přišli a na faře se ubytovali: plukovník hrabě Brandenburg, major von Schrenk vedle služebnictva a 9tikoní. Pan Brandenburg, šlechtický kavalírmě obdaroval 9 kusy stříbrných talířů. Byla s nimi i hudební skupina, která hrála po celé dny a večer pak hrála před farou. Za tohoto pobytujsem se seznámil s poručíkem hrabětem z Taleyranta (bývalým ministrem), dále se štábním lékařem Dr. Prenzlem. Tento mi dal recept proti choleře, která začala v okolí. 6. srpna zemřel na choleru jeden voják Hullánů 3. eskadrony jménem Julius Kópke, 22 letý. Tento případ byl podnětem k odchodu Prusů z Rakvic. Téhož dne propukla vRakvicích cholera ve velkém rozsahu. Její působení trvalo do 22 září 1866. Z němčiny přeložil Dr. Režný já pRakvický - ZPRAVODAJ VÝZVA K OCHRANĚ KULTURNÍ PAMÁTKY O osudech „Jezírka Kumar“ Krajinu mezi Rakvicemi, Podivínem a Lednicí mnozíz vás pamatují jako každoročně zaplavovaný luh, ve kterém i po opadnutí vody zůstávala řada tůní s bohatým životem a pestrou květenou. Vodohospodářské úpravy narušily harmonický ráz Krajiny. Napřímením a ohrázováním Dyje došlo k zahloubení koryta a poklesu hladiny spodní vody. Následovalo samovolné vysychání mokřadů, hlavně však přeměny rozsáhlých luk vpole. Vybudováním soustavy Novomlýnských nádrží zmizelo unikátní bohatství pestré mozaiky různých typů mokřadů. O to cennější se stalo území pod Novými Mlýny. Zemědělská organizace však pokračovala a koncem 80. letzmizely vlánech mezi Rakvicemi a Podivínemi vlhké příkopy ve stromořadích a křovinné pásy oddělující jednolivá pole. Výsledkem je monotónní zemědělská krajina otevřená větrům.

krajině zachovalo několikmalých mokřadů - zbytků původní krajinya rezervoárů originální fauny a flóry. Poloha v otevřené zemědělské krajině však činí tyto mokřady obzvláště zranitelnými. Vývoj krajiny od luhu po zemědělsky intenzívně využívanou plochu se jako v zrcadle odráží na stavu tůně „Jezírko Kutnar“, která patřívala k nejkrásnějším. Snad právě tohle místo inspirovalo brněnského básníka Jana Skácela: a U jezírka blízko Podivína střevíček bílý víly ztratily A kdo se do luk vydá stane u té vody po které pluje leknínový květ jako hrst sněhu jako tělo víly a němá pověst starodávných let Z poklesu vodní hladiny v 70.-80. letech začaly z Kutnaru postupně mizet původní druhy vodních rostlin jako řezan pilolistý, leknín bílý, voďanka žabí a další a začaly se masově rozrůstat expanzívní druhy urychlující zazemňování jako orobinec širolistý, růžkatec ponořený a zerav vzpřímený. Úbytek vody a zahuštění koncentrace rozpuštěných minerálních látek se projevil i na miKroflóře Kutnaru: tůň začínala nabývat charakteru zaniklých jihomoravských slanišť. V 90. letech se se závlahami okolních polí hladina vody opět zvýšila, tůň však již byla natolik zarostlá, že bylo nezbytné přistoupit k terénním úpravám a opatřením na ochranu ohrožené tůně, která navíc patří mezi zákonem chráněná území. Na podzim roku 1994 proběhlo na místním úřadě v Rakvicích jednání, na němž byl za účasti místního zastupitelstva, zástupce okresního úřadu, odborníka dlouhodobě sledujícího vývojtůně a pozemkových vlastníků i zemědělského družstva hospodařícího na svěřených pozemcích projednán pětiletý plán péče o chráněné území. Závěry jednání se týkaly jak samotných zásahů na tůni a bezprostředním okolí, tak vytvořením a přísným dodržováním ochranného pásma (50 m v okolí tůně) a jsou legislativně závazné. Odjednání uběhltéměř rok. Ochranáři odstranili náletové dřeviny zastiňující otevřený břeh tůně a vykosili část rákosin, do tůně byl vysazen řezan pilolistý. Zemědělské družstvo ochranné pásmo nedodrželo: v okruhu 50 m vokolítůně nebyly obnoveny louky, polní komunikace nebyla přiložena za větrolam, jak bylo přislíbeno. Namísto toho bylo opět přioráno blíže kjezírku a na toto pole vysažena kukuřice. Stopy po chemickém ošetření zjištěné při červnovém odběru potvrdily další přestupek, tentokrát proti „zákazu používání chemikáliií v okolí rezervace. Vyřešit hospodaření v ochranném pásmu mokřadu ležícího v zemědělské krajině je neodkladné. Průběžně je třeba bdít nad stavem samotné tůně a zpomalovat zazemňovací procesy. Zamezit expanzi růžkatce ponořeného jsme se pokusili před několika léty mechanicky -vytrháváním a vynášením trsů. Porost byltak masívní, že se jej nepodařilo účinně narušit. Po konzultaci se specialisty z katedry rybářství Vysoké školy zemědělské v Brně byla vysazena do tůně v dubnu 1993 slabší obsádka jednoletých amurů, aby do jara likvidovala mladé rostliny. Účele bylo dosaženo, avšak průběžně hydrobiologické rozbory i botanická sledování prokázaly jiné ohrožení: aktivita býložravých ryb (včetně jejich metabolických produktů) mění prostředí tůně tak, že namísto původních druhů řas nastupuje rybniční mikroflóra. A býložravé ryby jako složku jídelníčku preferují právě měkčí rostliny, jejichž výskyt je na Kutnaru žádoucí - leknín a voďanku, kdežto růžkatec a rákosiny konzumují až v době nejvyššího hladu. Proto byly ryby koncem vegetační sezóny odloveny a rozhodnuto obsádku neobnovovat. Je tedy zřejmé, že i nevhodně zvolená rybí obsádka může drasticky zasáhnout do unikátních společenstev tůně. Zde bych ráda apelovala na všechny místní milovníky přírody i umu rybářsklého: ani úlovek větší porce rybího masa nevyváží přírodní a estetickou hodnotu, o kterou bychom devastací Kutnaru nezřízeným vysazováním ryb přicházeli. Chráněná území jsou podle zákona vyňata z rybářských revírů a ponechána přirozenému vývoji obsádky. Při pečlivém sledování chemismu vody, vývoje společenstev řas a dalších organismů najezírku, sledování vodní vegetace a včasných zásazích se můžeme krůček po krůčku vrátit k původnímu stavu. Aby se Kutnar opět stal květnatou tůní, jevem v dnešní krajině již tak vzácným. Věřím, že si to uvědomí i Rakvičané a budou bdít nad osudem Jezírka Kutnar jako nad dědictvím minulých generací. RNDr. Olga Skácelová Moravské zemské muzeum, Brno 14 pRAakvický - ZPRAVODAJ Nashledanou vlaštovičky Vlaštovičky, jak to víte, že už brzy odletíte? Kdo vám radí, že v kalendáři je touto dobou vždycky září? Před rozloučením daly jste si sraz všechny, všechny co je vás. Švitořením oznamujete létu, že připraveny jste k odletu. Do teplých krajin cestu znáte, nad mořem, jak kapitán lodi se vyznáte. Mnohá z vás cestou život ztratí, ostatní se k nám zas zjara vrátí. Budem čekat na ten čas. Vždy se těší každý z nás, až objeví se jednou zrána vlaštovička, posel jara. Marie Darmovzalová Myslí na děti Děti bývalých 4. tříd naší školy a jejich učitelky děkují svým sponzorům, Lence a Zbyňkoví Nečasovým, za finanční příspěvek na akce, které dětem přinesly poučení, zábavu a pěkné zážitky na celý život. Na podzim zaplatili autobus a vstupné na exkurzi do planetária v Brně. V červnu poskytli dalších 1000 Kč jako příspěvek na autobus, který přepravoval děti do školy v přírodě v Ostružné. Dále děkujeme majitelům firmy MIKRO, kteří darovali pěkné hračky pro každé dítě, které se školy v přírodě zúčastnilo. Hračky posloužily jako krásné odměny při různých soutěžích. Prvňáčci ve školním roce 1994/95 a jejich třídní učitelka děkují za sponzorství firmě ANKORA. Mane Bruchterová Miroslava Šubíková Poděkování Výbor TJ Sokol Rakvice - oddíl kopané a bývalí aktivní hráči děkují touto cestou všem sponzorům, kteří se finančními i věcnými dary zasloužili o zdárný průběh utkání v kopané podnikatelů a Besedy u cimbálu s Jožkou Černým. Organizátoři dále děkují panu Františku Frolichovi za přípravu pohoštění. Sportovní hala opěl V provozu Se začátkem školního roku se do provozu uvádí i sportovní hala. Co z toho pro nás plyne? Možnost sportování i při špatném počasí a nebo v zimních měsících. Podmínky pro vstup na toto sportoviště jsou stejné jako v minulém školním roce. To znamená za jednu hodinu provozu haly je poplatek 100,– Kč. Čím víc se najde sportovců, tím méně logicky za pronájem haly zaplatí. Zatím známé hodiny jsou: © Středa 19.30 - 21.00 hod. košíková Pátek 19.30 - 21.00 hod. volejbal sobota 8.30 - 16.00 hod. tenis V případě zájmu ojiné sporty nebo zájmu jiných sportovních nadšenců je potřeba se dohodnout na termínu s vedením školy. P. Suchánek 15 pakvický - ZpRAVOOAJ Společenská kronika Sňatek uzavřeli: Richard Trilla - Michaela Krajčová (Hustopeče, Rakvice) Václav Rampáček - Jitka Babáčková (Rakvice) Milan Lukl - Marcela Brandeiská (Zaječí) Zbyněk Strmiska - Jindřiška Galová (Přítluky-Zaječí) Láska je štěstí, které si dáváme navzájem. Narozené děti: Průdková Karolina čp. 274 Střítecká Denisa 767 Jany Ondřej 798 Foukal Ondřej 628 Ohníčky štěstí ať jim v očích vždycky září. Jubileum Blahopřejeme manželům Rozvitě a Oldřichu Krůzovým, pro které je 16. září dnem slavnost- ním. Před 50 lety se rozhodli pro společnou cestu životem. Redakční rada RZ Vám přeje dobré zdraví a i nadále život plný krásné shody. Místní knihovna informuje Upozomuji čtenáře knihovny, že během měsíců září aříjen budou zasílány upomínky těm bývalým čtenářům, kteří zapomněli vrátit vypůjčené knihy a časopisy - loňský a předcházející roky. Naupomínkáchje napsána cena knihy, rovněž iudrahých časopisů (Burda, Neue Mode apod.) a upozornění, že při ztrátě knihy a časopisu bude účtován poplatek za ztrátu dvojnásobkem ceny. Pokud nebude čtenář na upomínku reagovat, předá MK věc k vymáhání obecnímu úřadu. Poplatek za upomínku činí Kč5,–. Dále upozomuji čtenáře, že i v příštím roce budou poplatky stejné jako letos. Obnovení průkazu pro dospělé Kč 50 pro děti a studující Kč 20 na rok. V roce 1993 přešla knihovna pod správu obecního úřadu. Celkem bylo do konce letošního srpna nakoupeno 390 knih a přibližně stejný počet sešitových vydání získán darem nebo nakoupen zaantikvární cenu. Knihovna je otevřena od 14 do 18 hod. od 9do11aod14do 19 hod. každé úterý čtvrtek Na Vaši návštěvu se těší místní knihovna v Rakvicích. Vindišová J. Zemřeli: Manková Štěpánka ve věku 71 let Průdková Emilie 64 let Průdek Richard 18 let Zímová Drahomíra 72 let Bednaříková Terezie 84 let Valentová Růžena 73let Procházka Václav 67 let A oči zavřely se navždy. Rakvický zpravodaj vydává obecní rada v Rakvicích. Vychází čtvrtletně. Příspěvky jednotlivých jme- novaných autorů jsou v původním znění. Sestavuje redakční rada. Tiskne: Soukr.tiskárna V. Bílovice.