Historie obce Rakvice

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
====== František Švásta (1866 - 1942) ======

František se narodil [[https://www.mza.cz/actapublica/matrika/detail/3251?image=216000010-000253-003370-000000-003325-000000-FM-B09497-01240.jp2|dne 13. dubna 1866 v Rakvicích č. 24]]. Již v mládí byl ovlivňován pokrokovými myšlenkami, které v Rakvicích šířil zejména Josef Eduard Kornyšl. [[https://www.mza.cz/actapublica/matrika/detail/246?image=216000010-000253-003370-000000-003332-000000-FM-B09501-00310.jp2|Dne 17. listopadu 1888 se oženil s Ludmilou rozenou Hrdinovou]]. Postupně rozvíjel své hospodářství, mezi prvními si například pořídil parní mlátičku. Byl sečtělý a zajímal se o věci veřejné. Byl jedním z radních obce Rakvice. A v roce 1900 navštívil světovou výstavu v Paříži.

Dochoval se strojopis nevydané části brožurky "Škola a domov" (1932), který krátce popisuje Františka Švástu a jeho cestu do Prahy v roce 1884:

{{ :osoby:svasta_frantisek_1866.jpg?300|}}
>//
Je málo stařičků, kteří by byli své obci takovou ozdobou, jako je staříček Švástů. Vzdělaný a sečtělý, neobyčejně bystrý a přitom zvlášť dobrý. Jeho knihovna, pečlivě ošetřovaná, obsahuje nejen knihy zábavné, ale i poučné. "Knížečky-sestřičky, potěší, poučí", říkává staříček. Veliký dalekohled, s nímž navštěvuje za jasného počasí oblíbená místa, jest jeho oblíbeným přítelem. Tatíček staříčkův byl za Kornyšlova starostování prvním radním a staříček už ve svém útlém dětství stával se nositelem Kornyšlových názorů.

Mám rád všecky lidi, kteří myslí jinak než já. Mysliti samo" sobẻ jest užitečné, toť vždy každém případě znamená vztyčovati se k Bohu" - má staříček zapsáno ve svém zápisníku, kromě mnoha jiných krásných myšlenek. Dobře utkvělo staříčkovi v mysli nadšení, které prožíval a cítil při návratu tatínkově z Prahy roku 1868 ze slavnosti ze kladení základního kamene k Národnímu divadlu. S velikým zájmem sledoval stavbu dramatické múzy české.

Když v únoru r. 1884 obec Kunštátská vypravila vlak k oslavám do Prahy, jel tam staříček s 26 rakvickými občany: Lidi to se nedá povědít, jak dojimalo nás tenkrát, dyž nám o půlnoci tak jímavé a s citem hráli "Hej Slované", Jezus matko, to esče dnes cítím! Do smrti na tu krásu nezapomenu. Potom nás muzikanti až do Zaječí vyprovázeli a na každým větším nádraží zasej nás čekala hudba.Nikde sem nebyl tak dojat - jako v Kolíně, kde sem až plakal, sem opravdu plakal, dyž ke mně dolhaly zvuky písně: "Moravo, Nikde Moravo, Moravěnko milá...".

A po celý Praze, pane Bože, tak z krásy a nadšení sem nevycházel a nezapomenu na ty dni, co živ budu! Zavedli nás do Měšťanské besedy, kde byl pro nás - Moravany, prostřen stůl a kde nás uvítal pražskej pěvěckej spolek HLAHOL. Byl sem z toho až celej unešenej a všecko mě moc dojímalo. To se nedá ani povědít! 

Potom nás vodil po praze profesor Čechák, vnuk rakvického učitele Čecháka v letech padesátých. A taky v divalde - v tom vytouženém stánku českýho umění nám všecko ukázal. Kulise, jeviště a aji do královský lože nás zavedli. Večer hráli "Šelma sedlák", to je od Dvořáka, pravda? Ale ani sme tam všecí naráz nešli. Martin Hajdů a ešče jeden uviděli kdesi módní pilky, takový ty s oblúkem, jakých ešče nikde nebylo a kúpili si je.

Večír zašli s nima taky do divadla, ale že nemohli najít žádnú kasu, blúdili s nima po chodbách. Najednú je je potká jeden pán. Byl milej a usmíval se, snáď na tý pilky a tož dyž jim řekl: "Co vy, Moravané, tady hledáte?", dodali si odvahy a řeklimu: "Prosím vás, pane, nemáme lístkú!". "Pojdte se mnou!" povídá pán a vedl je, aji s tema pilkama, kamsi hore. Najednou se octli krásnej lóži a Bože, dyž si sedli, zabořilise do měkkých podušek - až po ty pilky. Viděli akorát na jeviště, a protože se už hrálo, enom se v tých poduškách nadnášeli! Najednú Martin povidá: "Ježišmárja, to sme mysľm v královskej lóži, dyž je to tu všecko sametový!". "I nejste" povidá ten pán "ta je právě nad vámi a vy sedíte v lóži ředitelské".

V přestávce se všecí obraceli, aji s kukátkama, po tých jejich pilkách, ale oni ostali sedět dál! Naráz strach jich popadl: "Kolik budeme platit, Ježišmárja!". "Nic, nic" usmíval se pán a furt enom na ty jejich módní pilky hleděl.

Tak to dopadlo v Praze v roce 1884 a od té doby byl staříček v Praze jedenáctkrát, Vždycky, když se vrátil, šířil představy o krásné Praze mezi svými příbuznými a známými.
//

----
Zdroje:
  * VAJBAR, Miroslav. Rakvice: Kornyšl. Obec Rakvice, 2017. ISBN 978-80-906336-2-9.